1. Všechny pocity vycházejí zevnitř

Nejsou to vnější okolnosti, co nás donucuje cítit se nějak. Naopak. Co namlouváme sami sobě o tom, co se právě děje, je to, co formuje naše pocity. Jsme to my sami. Soudy jiných lidí, neplánované životní rány, nedotažené úkoly… nic z toho není stresující samo o sobě. Pouze naše závěry nás stresují.

Většina lidí by samozřejmě ráda přenesla vinu a odpovědnosti za své pocity na jiné osoby a vnější události. Protože je to snadné. Ale pravdou je, že všechny podstatné konflikty, které nás trápí, začínají uvnitř, v naší mysli. Když se nad ně povzneseme, uvidíme z té výšky, jak sami sebe poškozujeme a sami podkopáváme vlastní sebekontrolu a kázeň.

Příště, až poběžíme proti velké překážce a ucítíme uvnitř hlavy obavu, jestli to zvládneme, přestaňme se ohlížet na věty kolem nás. Pozorujme věty, které jdou zevnitř. Ty rozhodují o tom, co dlouhodobě dokážeme.

2. Nevzpírejme se tomu, kde jsme. Přijměme jako fakt, kde jsme

To, co teď napíšu, je nesmírně důležité. Až příliš často se lidé snaží vyhnout vlastní odpovědnosti za to, kde stojí, tím, že si v sobě rozvinuly nějaké představy, ideály a lži, nebo uvěřili cizím představám, ideálům a lžím o tom, že to, kde nyní stojíme, není místo pro nás.

Já říkám opak. To, kde nyní jsme, je přesně to místo, kde dnes potřebujeme stát. Obsahuje zkušenost, kterou potřebujeme získat, abychom mohli popojít tam, kde máme být zítra. Nikdy nepochybujme o tom, že to je cesta vpřed. Víte, po jaké dráze se pohybuje šíp? Nejprve je zatlačen hluboko do tětivy luku, než je vystřelen dopředu. Kdyby ho lukostřelec nestáhl zpět, neměl by šíp v životě žádnou rychlost.

Jestliže chceme jít v životě vpřed, vezměme všechny tvrdé lekce, které nám dnešek dává, a ponaučme se z nich. V ponaučení je cesta vpřed.

3. Výzvy jsou příležitosti

Když to nejméně očekáváme, život nám připraví výzvu. Aby otestoval naši odvahu a schopnost posílit. Krásně to vyjádřil Marcus Aurelius: „Copak to, co se Ti stalo, Ti brání jednat spravedlivě, velkoryse, příčetně, upřímně, opatrně, pokorně, přímočaře nebo kterýmikoli dalšími vlastnostmi, kterými nás obdařila příroda k tomu, abychom naplnili své cíle? Když hrozí, že Ti něco způsobí bolest, pamatuj si, že věc sama o sobě nikdy není neštěstím. Protože i ta nejbolestivější věc se dá vydržet, a pak vede k posílení.“

Občas mají lidé sklon předstírat, že se nic nestalo. Nebo hořekovat, že na to nebyli připraveni. Ale to život nezajímá. Je to výzva. A výzvy nečekají. Život se nikdy nevrací zpět a nereviduje své rozhodnutí. Dělá to kvůli nám. Abychom jednou provždy pochopili, že výzvy máme využívat.

Možná to zní riskantně až děsivě, ale věřte, že současně je to dráždivé a nádherné. Nic, co je úžasné, není snadné. A je to tak dobře. Protože pak by snadně úžasné bylo v životě všechno. Ne, je dobře, že za ty nejlepší věci musíme bojovat, protože o to sladší je potom odměna. A nikdy nepochybujte o tom, že sladká je. Protože kdykoli je obtížné něco udělat, znamená to, že musíme udělat více než obvykle pro to, abychom toho dosáhli. A díky tomu rost

4. Těšme se na lepší život, život po klopýtnutí

Winston Churchill zajímavě definoval úspěch: „Znamená to jít od neúspěchu k neúspěchu bez ztráty nadšení.“ Nic není bližší pravdě.

Jenom proto, že čelíme tolika porážkám, neznamená to, že poraženi zůstaneme. Právě naopak. S každou porážkou, po které se nevzdáme, se blížíme úspěchu. Kdo nedělá žádné chyby, je jedině ten, kdo nedělá vůbec nic. Můj pohled je ale jasný: Raději budu mít život plný malých chyb, ze kterých se poučím, než život plný lítosti, že jsem nevyzkoušel vůbec nic. Protože který z těchto dvou životů je prázdnější?

Každé zlepšování je o postupném zesilování v průběhu času. Za zesilováním si můžeme představit i ponaučování. Ilustruji to na jednoduchém příkladu.

Máme před sebou 1 rok a 1 nápad. Můžeme se celý rok na ten nápad dívat, ignorovat ho nebo se mu vysmívat, že to určite bude neúspěch. Anebo můžeme na tom nápadu rok pracovat s tím, že by to také mohl být úspěch. Oběma způsoby lze prožít onen 1 rok. Po tom 1 roce se ve druhém případě může stát, že ten uskutečněný nápad někomu ukážeme, jemu se nebude líbit, bude se na něj jenom dívat, ignorovat ho nebo se mu vysmívat (viz 1. případ) a nám bude do pláče. Bude se nám to zdát jako neúspěch. Ale to není neúspěch. Je to zkušenost. I kdyby nám to, o co se snažíme, nevyšlo, ta zkušenost nám pomůže udělat práci v budoucnu lépe. Stačí se jen zamyslet nad tím, co bylo špatně. Čtyřmi slovy řečeno: Bez neúspěchu nelze růst.

5. Tento okamžik je náš nejcennější zdroj

Když mi ve 21 letech zemřela sestřička, viděl jsem smrt hodně černě a nenávistně. Neuměl jsem pochopit, proč je tak nevyhnutelná a nepředvídatelná. Teprve časem jsem pochopil její poselství.

Smrt nám tím užitečně dává najevo, jak naléhavý je život. Že z toho, kolik jsme odžili hodin, v žádném případě nevyplývá, kolik hodin je ještě před námi. Díky tomu si můžeme uvědomit, že každý den je naprosto výjimečná příležitost, jak se něco naučit a vyrůst. A že bychom za ten den někomu měli poděkovat. Protože ten den není samozřejmost pro všechny.

A stejně bychom měli ocenit sami sebe. Za to, čeho jsme ochotni dosáhnout a jak bojujeme za kvalitu svého životu. Právě to, co jsem teď jmenoval, vytváří naši sebeúctu, koncentrovanost, morálku a hlavně sebevědomí. Tedy vše, co je opakem ráchání se v pochybách o sobě.

Z rozhovorů s několika umírajícími lidmi, z jejich posledních slov, vím, že měli jedno společné. To poslední, co si kdokoli z nich přál, bylo umřít v lítosti, že něco promarnili. My ještě neumíráme. Ještě máme čas vést své životy a udělat to nejlepší právě dnes. Máme příležitost méně odkládat, srovnávat se s jinými, kritizovat a naproti tomu více zkoušet, tvořit, učit se a žít.

Není to samozřejmost. Je to výzva Perlo.

A na to, abychom ji využili, jsme všichni dost dobří.